Naše tvorba I.

Putovní cíl: Hornické muzeum detail »

Tak jsme se pustili do vzpomínání, co vše jsme vlastně díky této soutěži navštívili. No a jak jsme vzpomínali, tak jsme se rozhodli, že náš putovní deník ještě trošku vylepšíme. Přidáme sem pár básniček, které jsme vytvořili a ještě pár obrázků - těžní věž od Evky a plakát o Ostravě od Terky.No posuďte sami, zda se nám to povedlo. :-)

Balada o horníkovi
Pozdní večer, černou tmou,
někdo pádí s lucernou.
Černé vlasy, černé oči,
že by to byl panský kočí?
Černé tváře, černé boty,
to jde horník do roboty.
Velkou sváču v kapse má,
do dolu už sfárává.
Rubat uhlí to mu jde,
bez něho to nepůjde.
V prachu, blátě, ve vodě,
po šichtě pak v hospodě,
zapít žízeň velikou,
domů půjde oklikou.
K Barborce se pomodlí,
v peřině a v pohodlí,
usne potom nakrátko,
a myslí na pozlátko.
Místo uhlí narube
diamanty nahrublé.
Pěkný dům a pěkné šaty,
nikdy více zpět do šachty.
Navečer však horník milý,
utíká a hned je čilý.
Lucernu a svačinu,
v dole je za hodinu.
Rubat uhlí to mu jde, bez něj to přec nepůjde.



Balada o Svaté Barboře
Tam v Turecku, v Izmiru,
měl obchodník dětěru.
Mimořádně krásnou, milou,
mnohý by ji spletl s vílou.
Mladí muži o ni stáli,
ona odháněla je už z dáli.
Sama totiž cítila,
že by se ochudila.
Že něco jiného a krásného,
jako zvuky hlásného,
na ni venku čekají,
proto ji nelekají,
slůvka ne mládencům říkat,
zavřená pak tiše vzlykat.
To jiné je křesťanství,
otec vyznává však pohanství.
Barboru dal zbičovat,
nedal se odprošovat.
Jí však Kristus zjevil se,
hle rány samy zhojí se.
Otec zve ji kacířkou,
na šibenici s mincířkou.
K popravě Barbora kráčí,
ženy, muži, všichni pláčí.
Ona suchou větev láme,
proto my ji doma máme.
Její větev neusychá,
jako život pěkně dýchá.
Třešeň symbol začátku,
už končím svou pohádku.

Fotografie a video

« Zpět

---